ZAČÁTEK BĚLOUŠŮ NA NAŠEM ÚZEMÍ
Chov bílého švýcarského ovčáka se rychle šířil téměř po celé Evropě. První bílí ovčáci, na kterých se začal stavět chov běloušů u nás, se do České republiky dostali v roce 1991. První fenou byla dlouhosrstá Bianka von Kazan, která byla dovezena z Rakouska Jaroslavem Sobotkou. Prvním importovaným psem byl Aki of the White Stars, kterého z Německa dovezla paní Čermáková. Paradoxem bylo, že první štěňata bílého ovčáka narozená na našem území byla zapsána na maďarskou chovatelskou stanici, a tedy také měla maďarské průkazy původu. Bylo to z toho důvodu, že žádný z českých majitelů/chovatelů bílých ovčáků nebyl organizován v žádném zastřešujícím kynologickém orgánu. Jednalo se zejména o chovatelskou stanici Restinga CS (později Restinga Nivalis) manželů Polákových. Právě tito chovatelé si také zapůjčili dvě chovné feny ze zahraničí – z chovatelské stanice Savaria, a tím se postarali o rychlejší rozvoj bílého ovčáka v České republice. První vrh štěňat (5 psů a 3 feny) „s českými papíry“ se narodil ze spojení feny jménem Anna von Hainal a psa Alf von Tiroler Land v chovatelské stanici „Acabo Czech“ Věry Peckové.
Na popud manželů Polákových a za podpory Libuše Ubrové vznikl 24.4.1993 Klub AKBO (americko-kanadského bílého ovčáka). Od počátku byla zavedena poměrně přísná kritéria chovu, ať už se jednalo o plnochrupost, dysplazii kyčelních klubů, ale i dobrou povahu atd.. V roce 1996 byly podmínky pro uchovnění jedinců ještě zpřísněny.
JAKÝ JE?
Vystihnout pravou povahu bělouše je opravdu velmi složité. Je to totiž jedno z mála plemen, u kterého se vyskytují jak temperamentní, tak převelice klidní jedinci, jak bázlivější, tak sebevědomější, kamarádští i nedůvěřiví, snadno se učící a s několika zkouškami z výkonu a naopak i typičtí „psi společenští“… Vytvořit tedy výstižný obraz povahy tohoto plemene je opravdu nelehké.
Na procházkách se chová klidně a lze jej velmi dobře zvládnout. Jedná se o velice vnímavého a učenlivého psa. Někdy však až vyloženě mazaného. Je absolutně neagresivní a dominance je u bílého ovčáka vyloženě výjimečným jevem. K domácím zvířatům a ostatním psům se zpravidla chová kamarádsky, pokud je s nimi ve štěněčím věku alespoň občas v kontaktu.
Někteří jedinci mohou být až příliš citliví a nedůvěřiví, ale ve většině případech je to dáno ošizenou socializací. Každopádně se jedná o plemeno, které je při dostatečné socializaci velmi pohodové.
NEZBYTNÁ JE ŘÁDNÁ SOCIALIZACE
Typicky vždy milé a vyrovnané chování je tedy možné získat pouze za dodržení každodenní řádné socializace ve štěněčím věku. Jeho citlivost a vnímavost z něj dělá v mladém věku poněkud problematičtější štěně. Nezřídka se coby mladý pes před vším co je pro něj neznámé (ať zvuky tak věci) schovává či utíká. Proto je opravdu důležité si pořídit štěně bílého ovčáka pouze v případě, že máte dostatek času a chuti se mu věnovat. Je důležité se zaměřit na různé zvuky, ruch měst, nezvyklé situace i předměty, dotyky lidských dlaní... Fázi vtiskávání, neboli ranné socializaci by měl chovatel věnovat velkou pozornost a majitel by měl na ni plynule navázat. Řádná socializace nemůže být otázkou několika dnů, dokonce ani ne týdnů. Rozhodně je třeba se ji plně věnovat, aby se absence těchto podnětů negativně neodrazila na povaze v jeho dospělosti. Zdůrazňuji, že jsou nutné pozitivní zkušenosti, protože jakýkoliv negativní zážitek, který se nám může zdát malicherný, může na běloušovi zanechat neblahé následky po zbytek jeho života. Procházky na rušných místech provádějte zásadně na vodítku. Nesmí se stát, že by nekontrolovaně před něčím utekl! Při výchově a výcviku bílého ovčáka je nutná trpělivost, důslednost a spravedlivost.
BÍLÝ OVČÁK V RODINĚ
Pro svou rodinu udělá cokoliv a je k ní velice vlídný. Je to ideální rodinný pes, s dětmi velký kamarád a většinou je ochoten poslouchat i je. Stejně příjemným společníkem bude i důchodcům, kteří touží po velkém psovi a mají dostatek vitality jej vychovávat a chodit s ním na procházky. Bělouš je ke všem rodinným příslušníkům velmi přítulný, a dalo by se s klidným svědomým říci, že je v rodině nekomplikovaný. Snaží se zařadit až na konec hierarchie žebříčku rodiny a nemá snahu si podřídit žádného člena své rodiny.
PÁR SLOV NA ZÁVĚR...
Opomeneme-li bílou barvu, můžete ve švýcarském ovčákovi po exteriérové stránce spatřit „starý typ“ německého ovčáka. Ten se pyšní rovným hřbetem, jen lehce spáditou zádí, přiměřeným úhlením končetin a dobrou pigmentací.
Je tedy dost možné, že ten, komu se stýská po německém ovčákovi minulých dob, nakonec najde zalíbení právě v tomto plemeni. Bílý švýcarský ovčák rozhodně stojí nejen za povšimnutí.
text Eva Nohelová
